Jeden z nejstarších ohařů v Evropě - ČESKÝ FOUSEK (Czech Pointer)

V záplavě moderních, leckdy módních plemen, lze občas zahlédnout i rasy, která oplývají bohatou a dlouhou historií. V Evropě se psi používali už v pravěku, dokonce jsem se setkal i s odborným názorem, že právě v oblastech dnešní České republiky kdysi k domestikaci psa došlo. Toto tvrzení zatím výrazně dokázáno není, zato výskyt českého loveckého psa v raném středověku dokázán je. Jak psal ve své zprávě z cest Ibrahím ibn Jakub, v Bohemii začínal tehdy (10.stol.) prales, který končil až u Baltského moře. Středověký les byl plný různé zvěře a lov byl tehdy oblíbenou zábavou šlechty.

Sláva a úpadek českého psa v minulosti

Měli jsme v těch dobách český stát, českého krále, českou šlechtu - není tedy divu, že jsme měli i českého loveckého psa. První psanou zmínkou o takovém plemeni je zápis Viléma Zajíce z Valdeku o daru Karla IV. markraběti braniborskému, Ludvíkovi. Oním darem byl "canis bohemicus", přesněji tři psi tohoto názvu. O necelých tři sta let později už se zmínky o českém psu objevují častěji. Dokonce se zachovalo i vyobrazení psa z 16. stol. Konkrétně s jedná o obraz z roku 1520, který byl objeven v klášteře ve Vyšším Brodě. Je na něm zobrazen ohař ne nepodobný dnes známému standardu českého fouska.  V 17. století už byl pes znám a ceněn v celé střední Evropě, hodně se jich vyvezlo zejména do Polska.

Obraz středověkého honu (bez českého psa)

Stopu svých genů tak český pes zanechal téměř u všech evropských hrubosrstých ohařů. Bylo dokonce období, kdy byl název český pes obecným označením jakéhokoliv hrubosrstého ohaře. Ačkoliv dnes je nám to jistě sympatické, v průběhu 18. století toto vedlo téměř k zapomenutí původního českého psa jako národního plemene s jasně daným standardem. Svou roli jistě hrálo i to, že jsme se jako stát dáno stali součástí mnohonárodnostní habsburské monarchie. Přesto se českému psu stále dařilo přežívat. A to zejména díky jeho využitelnosti k všestranné myslivecké práci.

Z dnešního pohledu je již těžko říci, zda k tomu vedla ryze chovatelská soutěživost, nebo se jednalo současně i o politický boj, ale v 19. století se objevují zmínky o nutnosti prosazení českého fouska jako národního plemene s jasně daným standardem. Nárok na původní plemeno si totiž činili i Němci, kteří dříve české psy masivně importovali a následně užívali k vykřížení vlastního plemene - německého ostnosrstého plemene. Podobný nárok si činili také rakouští chovatelé.

Nejen tyto problémy vedly berounského lesmistra, Josefa Viléma Černého, k potřebě podrobně popsat českého fouska. V letech 1882-1885 sepsal knihu "Myslivosť, příruční kniha pro myslivce a přátele myslivosti",  ve které vůbec poprvé zveřejnil standard českého fouska. Na nutnost zachování původního českého loveckého psa apeloval v téže době také lesmistr z Písku, Josef Zenker.

A konečně v roce 1896 vzniká první klub chovatelů českého fouska. Založil jej Prof. Ing. Ferdinand Sekyrka a dal mu název "Spolek pro ohaře hrubosrsté - český fousek se sídlem v Písku". Teprve od této chvíle se objevuje název český fousek, do té doby existovalo pouze označení český pes. Ovšem oficiálně to neznamenalo nic - český fousek nesměl být v rakouských plemenných knihách zapisován. Navíc, spolek byl ne německý, takže byl záhy rozpuštěn. Význam to však mělo.

V roce 1903 se konala světová výstava psů ve Vídni. Titul šampión světového plemene získal lékárník z Prahy, František Hrubý, s českým fouskem! Těsně před první světovou válkou dochází také k obnovení chovatelského klubu. Válka, do té doby nebývalá, a posléze jiné starosti - to všechno vedlo k tomu, že plemeno málem vyhynulo. Naštěstí se několika nadšencům v čele zejména s již zmíněným Prof. Ing. F. Sekyrkou podařilo plemeno zregenerovat. Snad úplně největší zásluhu na poválečné záchraně plemene měl František Houska, toho času vrchní finanční rada v Písku. V roce 1931 byl vydán moderní standard českého fouska a po roce 1944 se český fousek zapisoval do Plemenné knihy českých loveckých psů.

Plemeno český fousek bylo uznáno organizací FCI v roce 1964. Nemálo tomu pomohlo, že prezidentem FCI v letech 1964-1965 byl český chovatel a kynolog, Ing. Václav Růžička. V dnešních letech se český fousek chová i ve velmi vzdálených zemích - například na Novém Zélandu nebo v Austrálii.

Český fousek - jaký je dnes?

A jaký tedy je český fousek dnes? Jak vyplývá z jeho historie, jedná se o ohaře s hrubou srstí. Je to středně velký pes. Již na pohled je patrná jeho síla, navíc je vytrvalý a odolný. Nepříznivé počasí ho rozhodně netrápí. Je to až neuvěřitelně všestranný pes. Lze s ním pracovat na poli, v lese, nebo klidně i ve vodě (mezi prsty má dokonce i malý zbytek plovací blány). Standard uvádí, že je dostatečně ostrý na škodnou, přesto je snadno ovladatelný a dobře se cvičí. Velmi rád spolupracuje se svým pánem.

Český fousek má mohutné, dobře osvalené čelisti s dlouhými zuby. Hřbet je rovný, krátký a pevný, postupně přecházející k zádi. Ta je široká, relativně dlouhá a jen mírně spáditá. Pes by měl mít lehce zatažené břicho, což mu umožňuje bezproblémový a snadný pohyb. V žádném případě ale nesmí působit vychrtle. Psi by měli vážit 28-34 kg, zatímco feny by se měly držet v rozpětí 22-28 kilogramů.

Barevné variety plemene jsou přípustné celkem tři. Je to tmavý bělouš (s plotnami nebo bez), dále pak hnědák s bíle prokvetlými znaky na hrudi a dolní části končetin, a také hnědák bez znaků. Jiné kombinace standard nedovoluje. Na škodu také není zmínit, že na pyscích má fousek jemnou, delší srst, tvořící pro plemeno typická vous, který mu ostatně dal také název.

Srst je u českého fouska kapitola sama o sobě. Jeho osrstění se totiž skládá hned ze tří částí. Nejkratší, asi 1,5 cm dlouhé, husté a jemné chlupy tvoří podsadu. Ta psa ochraňuje před změnami počasí, vlhkem a zimou. V létě téměř chybí. Delší (zhruba 3-4 cm), hrubé a tvrdé chlupy, se nazývají pesíky a přiléhají k tělu. Na hrudi, hřbetě a slabinách jsou výrazné, hodně tvrdé, rovné chlupy, zvané vlníky. Ty jsou nejdelší, měří až 7 centimetrů. Na ocase nesmí být žádný kartáč!

V pracovních ohledech se jedná o naprosto vynikající plemeno. Myslivci si pochvalují jeho vysoké pracovní nasazení, ať už před výstřelem nebo po něm. Nespornou výhodou je také fakt, že s českým fouskem je možné pracovat v jakémkoliv terénu. Je to opravdu velmi přizpůsobivý pes. Ve zkratce - vytrvalý, odolný a otužilý. Perfektně přizpůsobený pro klimatické podmínky mírného pásu.

Má opravdu jemný a citlivý čich, zároveň s trochou dobrého výcviku jej dokáže bezchybně využít. Je to opravdu lovec tělem a duší, doslova překypuje touhou ulovit zvěř. Velmi dobře reaguje na pachy v okolí a dokáže je od sebe rozpoznávat, práce s větrem mu nedělá problémy a v terénu dokáže zvěř rychle lokalizovat.

K lidem ani ostatním psům rozhodně nesmí jevit žádné známky agresivity. Je docela snadno cvičitelný, jeho geny jsou silné, navíc je to inteligentní pes. Vlohy pro aport jsou až neskutečné. Spolupráce s pánem je mu samozřejmostí. Výcvik je však třeba vést důsledně a trpělivě, hrubou silou nic nesvedete, tu český fousek nesnáší. Nuda mu samozřejmě také neprospívá.

informace čerpány z:
http://www.cesky-fousek.cz/
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%BD_fousek
https://en.wikipedia.org/wiki/Cesky_Fousek

foto: Wikipedia